Jeskyňovíken - neděle

28. května 2007 v 16:52 | Tjen Welion |  Bronťárny
Poslední den jeskyňovíkendu...

Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a my se nemůžeme dostat do chaty, abychom vzbudili ostatní, protože nám později se vrátivší Karel zabouchl vrata.. (Tuto větu berte jako zcela alibistickou, na někoho se to vždycky hodit musí). Z plánovaného vztávání v půl 8 tak rázem vzniká neplánovaný rychlobudíček ve čtvrt na 9 a bez snídaně se honem balíme a vyrážíme směr Bobovice, po cestě alespoň někteří velcí hladovci chroupou mrkev. Já nechroupu na proto, že bych na ní neměla chuť, ale protože je mi odcizena Elstim :) Ve vsi na návsi se nasnídáme (teď už pořádně) a po příjezdu jeskyňářů se začínáme soukat do jeskyňooblečení. Já se rozhoduji, že mám jeskyní za včera dost a že nikam nejdu. Michal mě přemluví, že tam mám přeci jeho a tak se nemusim bát a tak opravdu lezu dolů do Arnoldky. Cestou po žebříku nadávám v duchu, pod žebříkem už nejen v duchu... Část cesty jsem i celkem ráda, že mě Michal přesvědčil, další část ho za to proklínám... Můj pohyb v jeskyni probíhá za pomoci všech, kteří jsou právě poruce, noze, hlavě... Předně potom za pomoci jednoho z jeskyňářů a Michala, kteří jsou ode mně chudáci celí pošlapaní a pokopaní, jak mě někde chytali a asi je i záda musí bolet, jak mě tahali nahoru :) Cestu po žebříku nahoru jsem brala jako vysvobození a venku jsem se s radostí svalila na zem (asi i proto, že se mi nohy klepaly tak, že jsem nebyla moc schopná vstát). Zpět na Kubrychtárnu jsem šla opět s Michalem a opět oba bez bot, čemuž vděčím za ukopnutý prst na noze :) Cestou jsme se původně plánovali zastavit u vodopádů a alespoň trochu se vykoupat, abychom nejeli domů jako prasátka, ale kolem bylo najednou nějak moc cizích lidí , kakže se jen tak lehce opláchneme a hurá na uklízení chaty. Každý se chopil nějaké práce a za chvilku bylo hotovo (Elsti s Rosťou se nechopili skoro ničeho, krom příležitosti svezení se do Prahy) :) Potom už si jen každý pobral svoje věci a postupně se odjíždělo domů. Nakonec na Kubrychtárně zbyl jen Karel, potom co jsme ho s Michalem opustili a dali přednost zmrzlině před jeho jistě milou společností.. Ale tak znáte to, někdy jsou už prostě 3 moc :) Večer se ale i tak pomalu přiblížil a mně nezbylo nic jiného než nasednout do vlaku, naposled zamávat a vyrazit k domovu. S pocitem, že z této celkem nebezpečné akce si nevezu žádný vážný úraz vystupuji v Berouně z vlaku a samozřejmě neudržím rovnováhu a letím přímo na schod. Na vlak do Plzně pak čekám s pěkně fialovým a lehce otékajícím kolenem a hlavně se snahou se trochu vrátit do reality. Oni totiž Bronťárny jsou takový svět sám o sobě a navíc po jedné takové akci vám bude každodenní činnost připadat tak strašně nudná a šedivá....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama