Jeskyňovíken - sobota

28. května 2007 v 16:21 | Tjen Welion |  Bronťárny
Pokračování z pátku, kupodivu :)

Ráno nás budí nejprve sluníčko a po nějaké době i Michalův telefon, i když to jsou už všichni vzhůru (až na Elstiho). Z pelíšků se nikomu moc nechce, ale i tak se nějak vyhrabeme a zamíříme na snídani, která probíhá stejným stylem jako večeře.. :) Až jsem si tam připadala jako princezna, jak se o mně starali :) Po snídani jdeme zabalit věci a vyrážíme do lomu. Cestou mě provázel pocit, že budu každou chvíli zvracet a do jeskyně rozhodně nepůjdu. Před jeskyní se převlékáme do hadrů na ušpinění, půjčujeme si přilby a kdo nemá, tak i čelovky a za chvíli už jdeme k uplně malinkaté díře ve skále, která pokračuje žebříkem. Já mám problém i vlézt do této díry, takže přede mnou jde Michal a ukazuje mi kam šlapat, kde se chytat a kam rozhodně nepadat :) Cesta jeskyní probíhá za psychické a fyzické podpory všech přítomných a i tak se kousek před cílem naší cesty rozhoduji pro návrat. Žebřík končící kluzkou šikmou stěnou a provazem mi přijde jako naprosto nepřekonatelná překážka. Jeden z jeskyňářů mi vysvětlí, že až tak nepřekonatelné to není, nějakým způsobem mě vyleze nahoru a ani nevím jak, už jsem na místě naší práce. Tady se mi celkem líbí, můj úkol se skládá z vysypávání kyblíků, které kluci plní hlínou vyhrabávanou z plazivky, a když zrovna nic nevysypávám, tak se snažím z hliněné skluzavky udělat něco alespoň vzdáleně podobného schodům. Po několika hodinách práce (asi 2h) se začínám děsit cesty ven. Postupně se smířím s tím, že tu budu strašit jako kostra a sloužit za turistickou atrakci třeba pro další Japonce :) Oni tu totiž byli na exkurzi Japonci a dokonce i pomáhali s prací, no neříká se o nich přeci jen tak, že jsou nejpracovitější národ...Kolem 3 hodiny se v jeskyni nasvačíme a vrháme se zpět do práce. Ovšem jen na chvilku, protože se začínají ozývat některé biologické potřeby a společně s japonci se vedeni jedním z jeskyňářů vydáváme na povrch. (v mém případě si slovo vedeni upravte na taženi, či strkáni, podle toho, šlo- li se nahoru nebo dolů). Po 20 minutách jsme opět na čerstvém vzduchu a slunečním světle, kde počkáme na ostatní. Ono by totiž nemělo cenu se vracet a upřímně, já bych se v tu chvíli ani za nic nevrátila. Asi hodinu a půl po nás se zjevují i ostatní, všichni parádně batikovaní od jílu. Chvíli ještě odpočíváme, Michal provokuje s foťákem a zneužívá svého fotícího monopolu, protože já nechala foťák v Kubrychtárně. Po čase se zvedáme a míříme zpět do chaty, uvařit večeři. Vyrážím bosa, protože se mi nechce obouvat do pohor, Michal se přidává, takže se snažíme najít alternativní nekamenitou cestu z čehož vyplyne velmi příjemná cesta pro nás a již méně příjemné čekání pro ostatní, protože Michal má samozřejmě klíče. Zpět na Kubrychtárně Michal začíná vařit těstoviny, Elsti krájet zeleninu a já strouhat sýr. Tyto částy daly dohromady skvělou večeři, i když až po lehké neshodě, jestli míchat sýr a zeleninu či ne :) Rosťa prosazuje míchání, já s Michalem mu ho rozmlouváme a následně přebíráme vzniklou směs, aby v ní nebylo toho sýra moc... :D Následovat měl teoreticky program, ale co se dá v takovém počtu a složení dělat? V podstatě nic, takže Karel odchází do Srbska, Ivoš s Rosťou lezou do spacáků a ani na mé přemlouvání z nich nevylezou, zato my (Michal, Martin, Elsti a já) vyrážíme na procházku za západem Slunce a pozorováním vycházejících hvězdiček. Trochu se to zvrhne v trénování gymnastiky a následné lovení netopýrů. za úplné tmy se vracíme zpět, domluvení, že jdeme spát ven. Martin a Elsti ale asi neodolají měkoučkým molitanům a tak venku nocuji jen já s michalem. Ti ostatní neví o co přišli, protože pozorovat před usínáním hvězdy je nádhera - a navíc jsem jednu viděla i padat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama