HELP 2007 - ZACHRAŇ A ZVÍTĚZÍŠ!

18. září 2007 v 17:16 | Tjen Welion |  Skautský život :)
Tým Brontíků a jiných Cvoků (TBC) zachránil, ale nezvítězil... :) Ale náležitě si celou akci užil až do poslední minuty!

Páteční ráno jsme s Honzou trávili na Heuréce, kde jsme také zjistili, že s námi nejede Denisa, což znamená velký problém, protože nebudeme mít ani 7 lidí. Hned po vyhlášení soutěže nasedáme do vlaku a už se suneme ku Praze, kde by měl být Michal, na nádraží ho nikde nevidíme, takže voláme, kde je a kam to vlastně jedem. Tak zjistíme, že velitele máme ještě v metru a my na něj čekáme a čekáme, až se dozvíme, že náš vlak je připraven k odjezdu. Honem se do něj nahrneme a voláme, kde je Michal teď - ve vlaku. Mám chuť vraždit, že nám to nedal vědět dřív, ale co se dá dělat. Ve vlaku je tak těsno, že máme pro sebe tak půl m2 v chodbičce a o množství vzduchu radši nemluvím. V Kolíně k nám doběhnou Michal s Petrou a přesouváme se do ještě menšího prostoru, kde je alespoň trochu vzduchu, ale zase je to jediná spojnice mezi jídelním vozem a záchodem v dalším vagónu, takže tu značně překážíme. V Pardubicích vystoupíme a přesouváme se do zadních vagónů, které pokračují na Vsetín. Taky se tu k nám přidává Anežka. Opět končíme v uličce, ale tentokrát máme štěstí a ukořistíme alespoň okno, které nám zajistí dostatečný přísun kyslíku. Celou dobu se snažíme přesvědčit Petru, že nemusí domů, ale chce s námi na HELP, nechce a v Zábřehu vystupuje. Tady aspoň najde Honza prázdné kupé, což se nám velice hodí a v Olomouci k nám přistoupí zbytek týmu - Hanka a Tomáš. První problém, který řešíme je nedostatek lidí v týmu. původně jsme mysleli, že se spojíme s Příchovickým roverstvem, ale nakonec se rozhodneme, že to zkusíme zvládnout v 6, protože 6 a 7 už není tak hrozný rozdíl, tak nám to snad projde. Původní plán, že rozdvojíme Honzu nakonec vypustíme, i když by asi nikdo nepoznal, že Honza a Jirka jsou jeden a ten samý člověk :)
Nad mapou potom vymýšlíme strategii, rozdělíme se do dvojic, každá dostane třtinu herní plochy, a když něco najde, tak obratem volá ostatním.
Tím máme vlastně skoro vše vymyšlené a už jen doufáme, že nás třeba nebude nikdo přepočítávat.. Ve Valmezu přestoupíme na motoráček a dojedeme až do Jablůnky, kde naše cesta přejde v pěší pochod na velvyslanectví. A protože jsme tu dost brzo, stačíme si ještě donést nepotřebné věci do Březin, kde se potkáme s Příchovičáky a naposledy se navzájem ujišťujeme, že to zvládneme i bez nich. Na velvyslanectví se nakonec ani nesnaží dělat nám jakékoliv potíže a nechají nás hrát v 6ti lidech. Hurá, hurá :)
Přivážeme si tedy na ruce šátky a naposledy se rozhlédneme po soupeřích. Zdá se, že jsme tu skoro jediný pěší tým a rozhodně ten nejméně početný, ale i tak doufáme, že neuděláme Brontíkům ostudu :) Protože má Anežka jen hodinové vízum, rozhodneme se dojít na velvyslanectví v našem sektoru a až potom začít hledat vrak.
Po několika hodinovém bloudění cestou, necestou, polem, nepolem, lesem nelesem, no prostě vším možným konečně narazíme na živé lidi. Jsou 4, mají baterky a vypadají, že nás sledují. Anežka už má dávno propadlé vízum a já už skoro taky, takže se jim snažíme utéct. Nakonec ale zastavíme a skupinu vojáků vítáme slovy: "My jsme tak rádi, že vás vidíme, my sme totiž mysleli, že jdeme uplně blbě a jsme už mimo území!" Vojákům je naše radost asi trochu ukradená a chtějí víza. Odpověď, že je nemáme je asi moc nepotěšila, ale pro tuhle chvíli nás prý nechají jít na velvyslanectví pro nová, dokonce nám i směr naznačí. Nás ovšem přemáhá hlad, a tak se pod lampou, která tu jen tak stojí kus od cesty, rozhodneme najít něco k jídlu. To se ovšem skoro nevyplatí, za zatáčkou slyšíme hlasy a už se vrháme do lesa, kde zalehneme za nejbližší pařez a doufáme, že nás nikdo neslyšel a neviděl. Skupinka na cestě si sice svítí do lesa, ale zrovna místo, kde mi ležíme nějak ignorují a jdou pryč. My ležíme ještě pár minut za pařezem, poté se přesouváme do sedící polohy a za další chvíli se vyhrabeme zpět na cestu, abychom znovu někoho uslyšeli a vrhli se za strom o pár metrů hlouběji v lese. Konečně máme pocit, že je vzduch čistý a lezeme zpět na cestu, kde nás obratem odloví vojáci a se slovy: " To ste zase vy?" nám ukážou cestu k velvyslanectví na mapě. My se tedy vydáme dál a podle instrukcí sledujeme elektrické dráty, které se nám někde ztratí. Takhle bloudíme asi do 4 do rána, kdy už jsme značně promrzlá (nějak jsem podcenila obutí a mokrý terén). Nakonec zamíříme k jakési chatě, před kterou jsou lavičky, na které na chvilku usedáme, ale potom se přesuneme na relativně teplou rohožku na verandě, která nám poskytne alespoň trochu závětří a navzájem se snažíme naprosto marně zahřát. Když vyleze slunce (rozumějte jako že je světlo, teplo ani náhodou), rozhodneme se pokračovat v cestě. U nějakého domu zaslechneme ránu, a když se otočíme, vidíme ohňostroj uprostřed lesa. Obratem volám Michalovi, že jsme asi něco našli a že se sejdeme na našem velvyslanectví. Chvíli na to najdeme znovu ztracené dráty a díky nim se dostaneme na správnou cestu, po které pokračujeme až do doby, než najednou zmizí. Anežka dává na svojí intuici a brodí se křovím a snaží se mě přesvědčit, že to je cesta! I přes to, že to cesta rozhodně nebyla, se dostaneme až pod svah na kterém roste osamocený strom a pod ním je námi hledané velvyslanectví.
Dorazíme tam kolem půl 10 a čekáme na zbytek týmu. Od osazenstva velvyslanectví dostaneme hrnek teplého čaje, místo na nosítkách a teplou deku, pod kterou se krčíme a klepeme zimou. V 10 dorazí Michal s Honzou a ještě čekáme na Hanku s Tomem. Během čekání se odklízíme do strouhy vedle cesty, kde je celkem závětří a tedy i větší teplo, zabalíme se pod celtu a já usínám. Budí mě až Honzův výkřik: "Vstávejte pangejtníci, jdem hledat letadlo!" Michal mi ještě půjčí suché teplé ponožky, takže za chvilku už mi ani není zima a vyrážíme do lesa, kde Honza s Michalem viděli padák a já s Anežkou ten ohňostroj. Víza máme opět celkem netrvanlivá (Michal s Tomášem na hodinu, Hanka na 4 hodiny, Anežka, Honza a já na 2 hodiny), což Tomáš s Michalem řeší bojem s Hankou, takže nakonec máme všichni víza na 2 hodiny, což je, za předpokladu, že nemáme ani ponětí, kde to letadlo přesně je, dost málo. Honza má asi nějaký plán, takže nás nechá sedět pod svahem a sám se s hláškou: "slyším nějaký děti, to bude vojsko!" vrhá do terénu a dlouho se nevrací, Michal za chvíli vyrazí za ním, ze chvíli přijde a volá Honzovi, kde je. Odpověď, že u vraku nás potěší a podle instrukcí od Michala, který viděl Honzu někam běžet, se k vraku dostaneme taky. Tady ošetříme 2 raněné, sebereme 2 bedny s beta 2 materiálem a už kluci vyrážejí na velvyslanectví a do nemocnice, aby předali materiál a raněné do dobrých rukou. Cestou pryč je ještě provází výkřiky jakési slečny, která chce po všech ať si jí vemou,ale nikdo jí nechce, čemuž se nedivím, protože něco tak protivného a uječeného bych opravdu nezachraňovala ani náhodou. A navíc je vybíravá, když už si jí někdo chtěl ošetřit, tak si vzpomněla, že pěšky nejde, a pokud tu nemáme auto, tak jí tam máme rovnou nechat My s Hankou zůstáváme, ošetříme další 3 raněné, vyrobíme nosítka (k čemu všemu může posloužit 5m dlouhá psí vodítko) a ve chvíli, kdy zjistíme, že jeden raněný musí do hodiny být v nemocnici, nebo zemře, se snažíme dovolat klukům. Honza telefon nebere, Tomáš je nedostupný, Michal slíbí, že doběhne a Anežka si pro jistotu nechal telefon u letadla. Za chvilku vidíme Michala, jak ho nahání vojáci a za chvíli nám volá, že je ve vězení. Máme ale z pekla štěstí, že ve stejnou dobu dorazí jakýsi reportér a díky němu má náš raněný o 15 minut víc času na transport, takže se nám Michal stačí vrátit z vězení a my můžeme začít transportovat všechny 3 raněné do nemocnice.
Ani jeden z nás samozřejmě nemá platné vízum, ale brodit se někde lesem, by znamenalo, že se nestihneme vrátit do nemocnice. takže se vydáme přímou cestou, na které potkáme vojáky. Nastoupí si do řady a zakřičí: "vy se nechcete bít?", když je naše odpověď negativní, tak se otočí a jdou pryč.
My se tedy znovu chopíme odložených nosítek a pokračujeme v cestě. Konečně se dovoláme Honzovi a ten nám běží naproti. Ve 4 lidech už máme celkem šanci dojít včas. Pod kopcem na velvyslanectví nás nějaká skupinka varuje, že kousek od něj číhají vojáci, my už ale máme jen 10 minut, takže se rozhodneme riskovat. Vojáky u nemocnice se snažíme nejprve minout podle taktiky "usmívejte se, pozdravte a ignorujte vojsko" a v podstatě nám to vyjde, takže raněného předáme včas. U letadla ale zůstali naše věci, takže se tam musí někdo vrátit. Anežka s Michalem jdou, protože tam mají věci a já, protože mám u sebe nějaké obvazy, takže s sebou vememe ještě nějaké raněné. Cestou potkáme zase nějaké vojáky, kteří si nás nejdřív nevšímají a potom si nějaký usmrkanec bez pořádného označení vzpomene, že je voják a začne nás tak trochu provokovat. My se v podstatě nemáme čeho bát, protože máme všichni víza na 4 hodiny, což je ještě o hodinu a půl víc, než potřebujeme do konce hry, ale i tak ho ignorujeme, protože prostě ani trochu nevypadá jako voják. A navíc, když na naše upozornění na chybějící označení reaguje slovy: "Mě to upadlo, si myslíte, že to budu řešit?", tak se prostě sebereme a jdeme pryč. U letadla ošetříme dvě děvčata, která se nás snaží přesvědčit, že pěšky tak daleko nepůjdou, a že máme jít do jiné nemocnice, protože cestou jsou koně a v tamté už byly a kdesi cosi, takže nám ani trochu nevadí, že nám je po pár krocích zabaví vojáci s tím, že si na nás tamto neoznačený děcko stěžovalo. My se tedy vrátíme k vraku pro někoho jiného, ošetříme si svoje oblíbené zranění s viditelnýma šlachama na ruce a už si vedeme raněnou do nemocnice. Na rozdíl od předešlých slečen nemá tahle s chozením problém a naprosto v klidu s námi spolupracuje, za což jí jsou naše nervy vděčné. Hned za vrakem se na nás opět vrhá vojsko, kontroluje víza a nechává nás jít, protože s sebou nemáme beta 2 bedny, takže o nás nemají zájem - huráááá. Pokračujeme tedy v cestě a asi v její polovině potkáme další vojáky, kteří se diví, že před nimi neprcháme. Přetlumočíme jim, že jakýsi velitel u vraku říkal, že mají vojáci ignorovat skupinky s raněnými a útočit jen na ty s bednami. Ten chudák voják na nás vytřeští oči a nakonec nás propustí slovy: "děte už, děte!" a vypadá u toho značně rezignovaně. My se radujeme nad naprostou neorganizovaností vojska a zjišťujeme, že na nás je vojsko opravdu hodné, asi nás považují za děsný loosery :) to potvrzuje i Michal, který se z vězení dostal asi po dvou minutách, protože měl hlídač radost, že mu za dobu jeho nepřítomnosti Maikee neutek..
Tak tedy Maikl vedl zraněnou napřed a my s Anežkou jsme volnějším krokem pokračovali za nimi. Kdesi se nám pak ztratili a my jsme měli to štěstí, že nás svezl tým W až pod velvyslanectví, nahoru na kopec už by s námi vyjeli jen těžko. Tady jsme počkali na Maikla a raněnou, předali jí do nemocniční péče, trochu si odpočinuli, najedli se a vydali se na cestu do Březin. Ve chvíli, kdy se nám ztratila cesta, jsme se rozhodli, že po hřebeni tam taky dojdem, a když jsme najednou byli v údolí, tak jsme si řekli, že když to jde po hřebeni, tak údolím to půjde stejně a opravdu jsme došli :) (asi jsme měli trochu víc štěstí, než tým D2, jehož auto zapadlé v bahně jsme cestou potkali). V Březinách jsme se rozloučili s Hankou A Tomem, kteří museli jet domů a nemohli se ani s námi zúčastnit vyhlášení. My se jako první vrhli na pití, poté na sociální zařízení a na jídlo a hlavně jsme si užívali odpočinku :) Hned potom nás svolali na vyhlášení výsledků. Naše očekávání se blížilo někam ke konci, a když vyhlašovali 10té místo, tak jsme se smířili s tím, že jsme asi něco zkonili a nedostali se do hodnocení. Jaké pak bylo naše překvapení a radost, když jsme zjistili, že jsme na krásném 5. místě! My amatéři, kteří se ani nesešli v požadovaném počtu a jako jediné vybavení jsme měli mobilní telefony, jedno psí vodítko, jedno lano a pár obvazů a o něčem jako je auto jsme si mohli tak akorát nechat zdát.. Odměnou nám byl obrovský koláč, který se v počtu 4 lidí konzumoval o něco lépe, než v počtu 14, takže jsme nakonec i byli rádi, že je nás tak málo. :) Před jeho konzumací se ještě udělala hromadná koláčová fotka, na kterou jsme vyslali Honzu v SUPím triku, ať dělá reklamu. Po focení už jsme se mohli přesunout do stanu a zkonzumovat koláč, dovařit ještě něco málo k večeři a zjistit, kam si můžeme jít lehnout. Pokoj plný postelí a matrací na zemi byl opravdu luxusní, takže jsme se s radostí uložili na zem a za chvilku spali jako nemluvňata, i když občas někdo přišel a nenapadlo ho zavřít dveře vedoucí do druhé místnosti, kde se rozhodně nespalo a řekněme, že tam bylo poněkud hlučno, tak se dočkal vzteklého vrčení od probuzených. I tak jsme se krásně vyspali, naše bolavé nohy, ruce, záda a všecky další části těla si náležitě odpočinuli a v 9 ráno jsme se vyhrabali z pelíšků, zašli si zabalit, nasnídat se (kluci se vrhli na HELPáckou snídani, což byly klobásy, já si kousla a stačilo mi to) a zjistit, kdy to vlastně jedeme domů. Dohodneme se na vlaku v 11:38 a snažíme se najít někoho, kdo by nás na něj byl ochotný odvézt. Dohodneme se s nějakou organizátorkou a odplatou za to, jim pomáháme bourat podsadové stany a sundaváme cedulky, které tu byly pro účely HELPu rozvěšeny. V 11 hodin už nás naloží do auta a hurá na vlak. Na nádraží Maikl zjistí, že mu chybí telefon, tak na něj zběsile volá a zjistí, že mu vypadl v autě. Hodná organizátorka mu ho obratem přiveze, takže odjíždí s námi a nemusí čekat na další vlak, jak měl původně v plánu. A tady to vlastně všechno končí, tak třeba zase za rok vyrazíme na HELP, tentokrát snad už v požadovaném počtu a s autem, a třeba dopadneme ještě o něco lépe, než letos… :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fantík Fantík | 18. září 2007 v 19:08 | Reagovat

Výborný článek, aspoň už vidím, jak to vypadá, když se HELP hraje, ne organizuje :-). Jo, a pokud mne třeba ještě dodatečně pokutujou na rychlou jízdu kvůli telefonu, pošlu vám účet ...

2 michal michal | 18. září 2007 v 22:14 | Reagovat

jj, pokudtu prosím poslat mě :)

3 PAVEL HRADIL PAVEL HRADIL | 21. února 2008 v 10:37 | Reagovat

tak helpu jsem se ucastnil a byl to zazitek na nekolik let dopredu... Ale mrzi me jedna vec a to ze se mohl zorganizovat prijezd k velvyslanectvi, ke konci hry to tam obsadilo nekolik týmu a neslo se tam dostat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama