Canini

28. dubna 2010 v 23:26 | Tjen Welion |  S.U.P.i
Prchání před svědomím, spousta českneku, nošení mrtvol, básnění a boj, lov upíra, dva stehy v prstu....




Pátek 16. dubna L.P. 2010

Z práce rovnou na Pankrác, kde už čekal Baron Polétavý se svým 170ti spřežím běloušů. Za mírnou úplatu dvou kokosových rolád mě přislíbil dopraviti na mé letní sídlo Kuks. Budiš mu tímto vzdán dík. Bělouši běželi jako splašení, jednu chvíli prý, kdybychom nebyli kočár, ale letadlo, tak jsme dokonce letěli. Po mírném bloudění v okolí Jaroměře nacházíme odbočku na Kuks a už zastavujeme pod hospitalem. Bezostyšně zaparkujeme na místě pro obecní zastupitelstvo, což je doprovázeno nepěknými pohledy místních rolníků. Na to jak se tvářili, když se paní vévodkyně (tedy já) začala navlékat do šatů a poté z pod nich soukat triko a kalhoty už jsem se radši nedívala. Ale pan baron se mohl potrhat smíchy. 

Alejí se vydáváme nahoru k hospitalu, kde by někde měl pobíhat komorník PVC. Potkáme se u hrobky a směřujeme nahoru na nádvoří. Pan baron se tu chvíli rozhlédne a poté nás opustí a odjíždí do svého vzdušného Blanického království. My s PVC (Ištvánem) máme něco kolem hodiny, než přijedou naši odvážlivci likvidovat upíra.  

Odvážné zachránce se rozhodnu zajít přivítat osobně, komorník bude mít ještě nějakou práci s přípravou jejich "komnaty", tak ať se nezdržuje. Na nádraží jsem trochu dříve, tak se usadím do stínu a čekám. Snad i na malou chvíli usnu, když tu najednou, prudká bolest na krku. Co se to děje? Tmavá silueta mizí směrem k nebesům. "Pomóóóóc!" vyběhnu, tedy pokusím se vyběhnout, zpoza nároží. V praxi se mi povede jen se vypotácet, přidržuje se budovy. "Pomozte!" klesnu k zemi, ale to už se ke mně naštěstí přiženou naši zachránci, spása království. Ale proč má tamten v ruce nůž? A co to říká o tom, že mě musí zabít? Snažím se jim vysvětlit, co se stalo, ale někteří vypadají, že nechtějí poslouchat. Nakonec se naštěstí nějak rozumně domluvíme a ten, co přede mnou ještě před chvílí šermoval s nožem si mě nakládá na záda. V tu chvíli se mi zatmí myšlení, snad proto, že se mi upírem infikovaná krev dostane do mozku a já svého zachránce též kousnu. Díky jeho bolestnému výkřiku se na chvíli vzpamatuji a ukážu jim cestu na zámek. Ale řeknu vám, tohle nebylo zrovna nejpohodlnější cestování celého dne. V polovině cesty se mi začnou zlehka vracet síly a kousek zvládnu ujít po svých jen s podporou. A přestože je můj zachránce zřejmě vysoce odolný, lehká změna v chování se vyskytne. Pokouší se mě hodit do rybníčku, nutno podotknout, že za všeobecné podpory ostatních. Nakonec mu stačí, když si ve vodě omyju nohy. Chápu, vévodkyni se špinavýma nohama bych taky nikam nenesla.

Naštěstí už jsme kousek od vstupní branky. Nadechuji se, že zavolám komorníka, ale ten se již objevuje sám. "Díky bohu, že tě... Sluhooo, ty už zase chlastáš!" vrhnu se na něj. Takovou ostudu dělat hned u brány. Snaží se mě uklidnit. "Ale paní vévodkyně, to je jenom medicína." "Já ti dam medicínu, to ještě uvidíš." Z rozčilení se mi zatočí hlava a já přistanu na zemi. Ihned se mi pokouší pomoci vstát. Využiju situace a lahev o pochybném obsahu mu zabavím, skončila někde v křoví. Komorník po ní ještě hodí smutný pohled a začne se věnovat našim zachráncům, však taky bylo načase. Všichni se nám představí a prokáží se protiupířími předměty. Sešlo se nám několik biblí, růženců a křížů, dokonce jeden dřevěný kůl, tedy kůleček (ve skutečnosti maličkatá pastelka) se našel.Trochu mě z toho rozbolí hlava, ale stále ještě se snažím přeměně v upíra vzdorovat. Přece se nedám jen tak snadno. Po očku mrkám na onoho vysokého zachránce, jež byl mnou kosnut. Stane se z něj také upír?

Za přímé podpory Ištvánovi (komorníkovi) se přesuneme do konírny, upravené k přespání našich zachránců. Koně už nám ovšem po/došli, vzhledem k tomu, že jsme je podstrkovali upírovi, jako alternativu k vesničanům, takže je v konírně poněkud zima. Naštěstí žije v našem království lid vynalézavý a tak je místnost vybavena moderními akumulačními kachlovými kamny. Pravda, z počátku na nás chrlí studený vzduch, ale po nějaké době začnou i hřát. Ale momentálně je chladno jak venku, tak vevnitř, takže je jedno, kde budeme. Ale protože čerství vzduch je o něco lákavější, zaparkujeme se před branou. Je čas na seznamovačky. Nejprve zkouška koordinace. Se zavřenýma očima a bez mluvení se seřadit podle jmen (přezdívek) podle abecedy. Díky tomu, že už se všichni znali z vlaku, jim stačilo chodit a podle ohmatávání obličejů poznávat, kdo je kdo. Takže aby to neměli tak jednoduché, řadili se podle odstínů oblíbených barev. Kdosi dostal geniální nápad s "psaním prstem na ruku". Díky tomu se jim podařilo velmi kvalitní seřazení. I když Abbík a jeho tvrzení, že miluje bílou...? Mno budiž mu to přáno... A je tu další. Znáte tu, jak si každý musí dát nějaké dva přívlastky a ostatní to opakují? Tak ta tentokrát nebyla, mě už totiž nějak omrzelo pořád říkat žravá, žvatlavá Žvejka a jediný další přívlastek žůžo (© Abbík) mě taky až tak nedojímá, takže jsem si řekla, že je čas na změnu. Tentokráte jsme totiž ty přívlastky nedávali sobě, ale jiným. Díky tomu se ze mě stala túje, hypoxie, bílá, žaluzie, hrošice, slunečnice, Anežka a pak ještě nějaké jídlo a ovoce, neb každý vysílal jiný druh označení. A pak už jsme se jeden přes druhého oslovovali a snad i většina došla do zdárného konce. Jen to schizofrenní měnění jmen mezi sebou nám dalo trochu zabrat.

Už se známe, tak to jdeme zajíst. Nejprve si nanosíme do společné místnosti matrace, abychom měli na čem spát a sedět a už se usazujeme k jídlu. S Abbíkem se dělíme o jednu megamisku rýžového nákypu, když už nemůžeme, necháme kolovat. Po jídle chvíli rozmlouváme, hrdinní upírobijci vypráví své životní příběhy, vévodkyně s Ištvánem je seznamují s životem na zámku (Máme water closet - zde closet a v umyvadle water).
Soník jde připravit čaj.

Venku se pomalu stmívá, je čas vypravit se za vědmou. Ištván si vezme na starost průvodcovství na této náročné cestě, vévodkyně se ukládá ke spánku, neb pokousání upírem je značně vysilující. Celou cestu bude naše zachránce pronásledovat černé svědomí. A byť si takové špatné svědomí každý zajisté personifikuje jinak, pro naši potřebu jej přiblížím do podoby vévodkyně v čádoru. Cesta k vědmě je plná nástrah, aby ji chudinku nechodil obtěžovat každý budižkničemu, ale jen člověk se šlechetným srdcem, který prokáže, že je její rady hoden. (A jen komorník zná zkratku, ale ta je jen pro jeho vlastní medicínskou potřebu). Nelehká cesta začíná idylicky uprostřed parku, odkud se dá odejít třemi směry, avšak vždy skončíte na té samé stezce. Skupinka se rozděluje. Černé svědomí chvíli pronásleduje jednu dvojici, poté se pověsí na paty dalším až všichni skončí u živého plotu. Cesta za štěstím bývá trnitá. Díky tomu ovšem získají před svým pronásledovatelem náskok, neb větvičky odmítají vydat svědomí plášť. (Pár jich za to tuším zaplatilo životem). Nicméně vysoká zeď je opět o něco zdrží. Ale protože si všichni tak hezky pomáhají, mají špatné myšlenky utrum a nikoho nechytí. Nicméně pro svědomí není žádná branka zavřená, takže je na druhé straně coby dup a už vyhlíží další oběť. Dojdeme až k rybníčku, kde si všichni musí omýt nohy. A to se to hned hemží negativné energií. Uplné hody. Ale i tak to všichni přežijí, byť má Zuzka s Matějem lehce namále. Ale jedna má až moc čisté svědomí a druhý zase rychlé nohy. Nevadí, však na ně dojde. Kousek osvětlené silnice. Tam se černému svědomí příliš nelíbí, ono radši temná zákoutí, tak si jde do jednoho počíhat a zaznamenává úspěch. Věrka už k vědmě nedojde. Při plížení přes hřbitov znovu uloví Zuzku, tentokrát úspěšně. A ještěže tak, protože bez jejich pomoci by svědomí zůstalo trčet za zdí, maximálně na zdi, protože tentokrát teorie otevřené brány nějak selhala. Asi se svědomí stává až moc hmotným. Lehkým poklusem, sípaje jako maratonec v cílové rovince, doběhne svědomí k lávovému poli. Abbík má tu smůlu, že se drží poslední. S takovou chutí ho svědomí pohltí. A rovnou na něj navěsí spoustu starostí v podobě foto a video techniky. Skoro to i vypadá, že mu to nevadí. Podél soch je černočerná tma, není vidět na krok. Svědomí tuší velkou šanci, už už se sápe po Soníkovi, když Míša zpozoruje nebezpečí a rychle jej odtáhne do bezpečí. Černé roucho svědomí tak pohltí pouze pár molekul vzduchu. A jde se dál. Válení sudů, aby se všem řádně zamotala hlava a zapomněli odkud přišli. Anežka už si to nevyzkouší, podlehl svému svědomí a přidal se k Věrce. Zbývají poslední 3. Na Míšu si po tak zdařilé záchranné akci svědomí netroufne sáhnout, Soníka si pečlivě hlídá, tak je jedinou možnou obětí Matěj. Zadaří se. K vědmě tak dojde jen Míša a Soník. Ostatní mají nárok na posezení na lavičce za domem.

Ištván se přivítá s vědmou, která mu slíbí pár lahviček medicíny, ale od toho tu evidentně tentokrát nejsou. Soník s Míšou vyloží vědmě svůj problém, ta jim slíbí umíchat léčebný a vražedný lektvar a aby se neřekla, že je zlá, slíbí vrátit všechny ulovené svědomím a topící se v depresi zpět do původního stavu. To že jí všichni lezu do domu oknem, v botech a přes postel jí sice lehce rozzlobí, ale co naděláte, depresivním jedincům nemůžete jen tak vynadat, ještě by ze samého neštěstí začli z toho okna zase skákat ve snaze ukončit své trápení v růžových keřích. Po malé rozmotávací terapii jsou zase všichni v psychickém pořádku. Následuje důkladná kontrola všech, zda nejsou napadeni upíry. Abbík se umí velmi dobře maskovat, neb je nejakčnějším kontrolovačem, skoro si myslím, že nikoho ani nenapadlo, kontrolovat jeho a to byla zásadní chyba. Návštěvníci odcházejí směr konírna, vědma se ukládá ke spánku ve své chatrči.

Vévodkyně, tedy já, zatím vyčkává v konírně. S radostí si vyslechne nové zprávy od vědmy a může se jít spát. Lože jsou nachystány a všichni pomalu odpadají do spánku. Nakonec už jsme vzhůru jen my dvě se Zuzkou, neb si musíme povědět, co se všechno událo za ten rok, co jsme se neviděly. A že je o čem si povídat. Kolem 2 raní nás ale také přemůže spánek.

V 7 vstanu, Ištván se tváří, že má ještě půl noc, tak mu dám 30 minut k dobru. V půl 8 jej ale bez milosti vytáhnu ze spacáku a jdeme připravit snídani. SUPí porridge s jablky nesmí chybět. Překvapivě se nám povedl, ani připálený nebyl. Ještě čaj a jdeme vzbudit ostatní. Usazujeme se ke snídani, Anežka zkouší, jak kaše drží v misce. Obstála na výbornou, ani vločka nevypadla. Ale to už přijíždí moje sestra, vévodkyně Péťa Hortensie. Někdo tu vládnout musí, když majitelka sídla se pomalu ale jistě stává upírem. Po vydatné tlamolepící snídani následuje práce. Patřičně oděni a vyzbrojeni rukavicemi se vypravíme za správcem areálu, který nám sdělí, cože se to od nás očekává. Zkultivovat obrubníky podél parkoviště a silnice ke hřbitovu, prý co stihneme. Pár lidí se chopí motyček, další košťat a můžeme začít. V+A+M+S se rozhodnou začít od hřbitova, my zůstáváme na parkovišti. Chvíli se domlouváme s Abbíkem na strategii a pak se každý nenápadně vrhneme na jednu zrady netušící oběť. Pravda, Zuzka Abbíka uzemní s tím, že ona už je dávno upír. Tím pádem upíři pracují na parkovišti a lidé na hřbitově, jak krásně paradoxní. Ovšem lidé nemají ani ponětí o tom, kolik už je upírů. Prozradí to až Abbík, když kousne Míšu. Smůla, je imunní, nicméně nikomu o nás neřekne. Odděluji se od pracujících, stejně jako Ištván a jdeme pomoci Peťce se svačinou. Nechat dělat česnekovou pomazánku někomu, kdo je odkojen na česneku se ukáže jako ne zcela strategický tah. Ale s tím už se nedá nic moc dělat, nějak to přežijeme. Namažeme chleby, nakrájíme zeleninu a jdeme nakrmit pracující. Všem se nám z toho množství česneku kroutí úsměvy, upírům ještě o něco víc než lidem, ale svědomitě se snaží nedat na sobě nic znát. Po svačině si jdeme ke kastelánovi pro další práci. Žádnou už nemá, snad jen kdybychom tedy dočistili silnici i směrem dolů, což naši drazí účastníci udělají. Odměnou jim za to budiž lektvar, který přinesla vědma a do něhož oloupali poslední přísadu - česnek. Nicméně nová vévodkyně je značně drzá, a tak musí vědmě složit omluvnou báseň, aby vůbec byla ochotna pomoci. Lektvar je tedy předán, práce hotova, může se jít obědvat. brambory s česnekovým tvarohem a salámem/sýrem. Všichni až na Péťu získávají averzi k česneku. Představa, že do mě za svitu luny bude někdo lít kýbl česnečky, aby mě vyléčil mě děsí už teď a to je sotva poledne.

Po jídle nastane čas k výrobě zbraní a objasnění bojových schopností. Každý je díky tomu vybaven KNGčkem, máme 40 erárních VLKů a je na čase zjistit, kdo jakými schopnostmi oplývá. Ovšem problém je v tom, že upíři už začínají být více upíří než lidští, takže ti evidentně pomáhat lidem se zabitím prvotního upíra nebudou. Naopak, budou škodit jak jen to půjde. A tak se dělíme na upíry a lidi a každá skupina odchází do jiné části zahrady trénovat na lítý boj, který se podle předpovědi naší vědmy odehraje v noci. (jak řekla Peťa: o půlnoci za vitu slunce... ) S KNGčky bojují prokazatelně líp kluci (ještě aby ne), v šifrách je to půl na půl. Když se venku udělá zima, přesuneme se k pokračování dovnitř s tím, že kdo má vyluštěno, bude krájet zeleninu k večeři. To se ovšem vymstí Peťce, která se o ostrosti Abbíkova nože přesvědčí na vlastní šlachu. Takže ji naložíme správci areálu do kočáru a už jí veze k felčarovi, aby jí zašil rozříznutý prst. Ištván v zájmu zachování morálky i bez momentální vládkyně odchází vařit večeři a my doděláváme rozřazovací aktivity. Hod VLKem na živý cíl, aneb vykryj si svoji ránu. Poté ještě upíři váží kravaty. Nedokážete si představit, jaká se kolem toho strhla kouzelná debata, skoro až hádka. Peťa se vrátila, situace se vyhrocuje, venku se stmívá. Upíři se odebírají na strategické pozice, rozhodnuti, že lidi zničí a nastolí vládu upírů. Lidé se chystají na boj, rozlévají lektvar do příhodných nádob a jdou vyhledat Frankensteina, jež jim slíbil poskytnout stříbrné zbraně, neb jen s nimi mají šanci na úspěch. Ovšem nic není jednoduché. Frankensteina bolí hlava a proto potřebuje lektvar na bolest, jinak zešílí a nedá jim vůbec nic. K tomu aby dokázal zbraně postříbřit zároveň potřebuje návod v němčině a jednu vzorovou postříbřenou dýku. Nápomocna by mohla být knihovnice s knihovníkem, ovšem ti za lektvar vyžadují mrtvolu a návod mají jen v maďarštině a vydají jej jen na zvláštní heslo, případně by mohl být užitečný kostelník, jež disponuje stříbrnou dýkou a touží po šátku kronikářky. Kronikářka též zná důležité věci: umí překládat z maďarštiny, zná hesla a šátek dá jedině přes její mrtvolu. Díky této poslední vlastnoti umře ještě než přeloží co má. Nicméně ji vítězoslavně donesou knihovníkům, aby se poté od Frankensteina dozvěděli, že maďarština je mu k prdu a že jedině kronikářka jim to přeloží. Tomu se říká smůla... Ještěže jsou tito nebozí lidé uzavřeni v časové smyčce, a tak se jim na třetí pokus podaří získat vše potřebné včetně lektvaru a dýky pro Frankensteina a vyměnit jej za zbraně na upíry.

Upíři mezi tím chystají strategii. Assasinka Zuzka se ukryje za zídku za brankou a bude číhat na vévodkyni, bez níž nemohou být upíři vyléčeni, a bez milosti ji podřízne. K tomu jí dopomůže zaříkávač Matěj, který vévodkyni znehybní, dělostřelec Abbík bude Matějovi krýt záda z vrchu a Žvejka bude se svým krásně svítivým štítem lákat lidi do pasti. Skoro to vyšlo, nebýt toho, že Peťa slyší i trávu růst a asi tak vteřinu před svým podříznutím Zuzku uvidí a bez milosti jí nechá zneškodnit. Zuzka se tak rázem ocitne napokraji života a čeká na vyléčení. My se ovšem nevzdáváme a bojujeme dál. Jako druhá umírám já, takže z povzdálí sleduji, jak Abbíkovi docházejí vlci, takže i on podlehne (nevzal si štít, ak nevím, zda to byla statečnost nebo blbost). Matěj se drží dobře. Do tmy se ozívají jen výkřiky: "Rameno, koleno, ruka..." jinými slovy místa, na nichž je zaříkávač nezranitelný. Ale nakonec podlehne i on. Nedá se nic dělat, upíři jsou na záda poraženi, sedají si na zem a čekají na zaklínání. Lidé si lehnou kolem nás do kříže, ale než začnou číst vymítací text zarazí je přítomnost cizích individuí. Ale protože je nám všem zima, proběhne obřad za přítomnosti diváků. Upíři se napijí lektvaru (hnus čenekovo mrkvovej!) poté si vymění ponožky a obrátí na ruby oblečení a nyní již opět naživu stanou po boku lidí v boji proti hlavnímu upírovi. Tedy k tomu boji je potřeba jedna zásadní věc, zjistit, kde se onen dotyčný vlastně nalézá. Nejprve prohledáme park, kde se nám podaří navzájem se poztrácet a zatímco se hledáme, zjistíme, že za zdí nám někdo odpovídá na hvízdání. Upír se nás evidentně snaží nalákat do pasti. Zformujeme se do jakéhosi útvaru v jehož čele jsou lidé se štíty. Za nimi děla a na konci zaklínači se svými piškoty. Upír stojí uprostřed cesty, vypadá nebojácně, nicméně nás je devět a jsme odhodlaní naprosto ke všemu. To že někdo z nás padne je riziko povolání. Až mě překvapí, že zatímco my všichni přežijeme, upír přijde o svých 30 životů během chvilky. Všichni se vyzbrojí dlouhou svící, Peťa, Míša a Matěj si navíc připraví zaříkávací texty a obřad může začít. Text je přečten, upír začíná čím dál tím více slábnout a blednout, ale ještě je třeba jej dorazit lektvarem. Hrdinně jej zvládne a poté zcela nehrdinně padne k zemi a za vydávání podivných zvuků opustí jeho duše tento svět. Zbude po něm jen černý plášť. A my můžeme jít v klidu spát, neb jsme se zbavili našeho úhlavního nepřítele.

Ráno si dáme sladkou odměnu a vypravíme se na obhlídku Kuksu zakončenou stylově v hrobce. A protože tu pro naše zachránce již není žádná práce, když je upír mrtev, můžou se v klidu navrátit do svých domovů. A vévodkyně pojedou s nimi, neb si musí uklidnit nervy na jiném letním sídle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruda Ruda | 3. září 2010 v 20:08 | Reagovat

Mě se to líbí, ne že ne, ale ...
Je to strašlivá smršť. Přirovnal bych to k popíjení alkoholu, člověk dává panáky, opíjí se pomalu. Ale přečtení si Tvého dílka je jako vypít ceelou flašku naráz. Strašně se mi po tom motá hlava. Ten děj je překotný, chtělo by to trošku zpomalit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama