Beltine - Praha Řepora

4. května 2010 v 21:11 | Tjen Welion |  Bronťárny
Co s volným víkendem, když se blíží první máj? Hurá s brontíky na Beltine!


Mail od Martina, že budu malovat na obličej mi udělal radost hned nadvakrát. Za prvé patlání s barvičkama to je přesně něco pro mně a za druhé to, že druhá malující bude Lůca, se kterou se vidíme jednou za Uherský rok... Mno hned jsem se těšila víc. Hančí zprostředkovala recept na barvičky, já se pustila do shánění ingrediencí, přičemž se mi slušně protáčely panenky nad tím kolik stojí make-up (ještěže se nemaluju, když to stojí takový prachy) a v pátek jsem nám ještě vytiskla pár šablon a doufala, že nás všichni radši nechají improvizovat  a mohla jsem vyrazit směr Řepora, jen s mírným zpožděním, neb standardně mam nejvíc práce, když už potřebuju z tý práce odejít.

Na Stodůlky dojedu bez problémů, ale kam dál? Mapu jsem si sice prozkoumala, ale s mým orientačním smyslem se mohlo stát, že dojdu dřív do Brna, než najdu skanzen ukrytý kdesi na louce. Štěstí mi přeje a na druhé straně silnice vidím dva kluky, dle oděvu evidentně jdoucí na Beltine. Už už se rozbíhám přes silnici za nimi, když zaregistruji za zatáčkou policejní auto. Tak zařadím zpátečku a sprintem to beru do podchodu, aby se mi někam neztratili. Vyběhnu ven a... Nikde, nikdo. Ale co, rovnou za nosem tamhle na ten kopeček, tam se rozhlídnu a to by bylo abych neviděla, co hledam.  Pokus o přímý směr mi překazí první keřík, za nimž následuje spoustu dalších, takže se cesta stává nadočekávání dobrodružnou. Ale má to svoje výhody, vidím kluky. A cestu. Daleko a dole. Lehce sebevražedně se vrhnu dolů z kopce, pánové se po mně ohlíží, asi taky neví, kam jdou. No super... Tak se chvíli rozhlížím a zamířím si to rovnou na silničku, která se vine mezi poli, a která by měla být tou příjezdovou cestou z mapy.  Štěstí mi přeje a najdu vstup do areálu. Dřevěné domečky ukryté v údolíčku mezi stromy. Už chápu, proč jsem to z toho kopečku neviděla.

Tam ohlásím, že jsem od brontíků, kohosi pro mně zavolají a můžu vstoupit.  Procházím mezi domky v doprovodu kohosi mě neznámého, kdo mě vyšle na zadní louku k tvrzi, kde už je zbytek brontíků. Tedy až na osobu z nejpovolanějších - Martina. Všichni už jsou v plné práci, rozvěšují ekofóry, staví panely... My jdeme s Luckou spřádat plány na míchání barviček a malování, přičemž zhodnotíme, že papír se vzorama opravdu nebudeme nikomu radši ukazovat. Jako první oběť si vybereme právě příchozího Martina. Naše nadšení z povedeného vzoru zchladí Marička, která prohlásí, že si tu příšernost má jít umejt. Tak přepadneme ještě Toniho, a Michala, čímž vyčerpáme zásobu (ne)dobrovolníků. Tím pádem nezbývá než to zkoušet jedna na druhé. Nevím jak Lucka, ale já byla se svým červeným srdcoidním kroucencem nadmíru spokojená.

Abychom ale poutali pozornost i jinak, oblečeme si krásná oranžová trika a pustíme se do kreslení poutacích plakátů, skoro by se chtělo říct bilboardů, vzhledem k velikosti. Jeden potom jdeme s Michalem vyvěsit na přidělený domeček. Před ním nás odloví místní Doktor s tím, že si tam bude vodit ušlé, pošlé a raněné, protože je tam na to příhodné místo a vybavení. Odkýveme mu to, dolepíme a vrátíme se k ostatním. Do začátku ještě spousta času, tak přijdou na řadu POIky. Když vidím, co s nima Michal předvání, skoro se až stydim, že se je vůbec odvážim vzít do ruky. Na druhou stranu, u něj jsou to léta dřiny a odříkání, což mě jaksi chybí. Mno snažim se to nahradit nadšením pro věc (asi tak jako u všeho) a hlavně se od něj něco naučit. Když mi po několikáté přistanou oba tenisáky na hlavě, usoudím, že v nejlepším se má přestat a jdu dělat něco produktivnějšího. JÍST. Párek a rohlík, moje celovečerní a zítřejší dopolední strava. Finálně se z toho najíme tři. Já dodám párky, Michal rohlíky a Lucka hlad.

Je 6, takže se pomalu ale jistě začínají trousit lidé a my začínáme lákat ke stánku. S prvním člověkem, který se chtěl nechat omalovat ztrácím přehled o okolním světě a dostávám se do víru malování. "Dobrý den, chcete něco namalovat? Ano? A jakoupak barvičkou. Máme žlutou, modrou, červenou, oranžovou a zelenou... A něco konkrétního nebo to necháte na mě?" Namalovat, vyfotit, ukázat, rozloučit se, namalovat, .... Čas běží, dokonce se na nás vytváří fronta. A pomalu ale jistě se stmívá. Napadlo nás vzít si čelovky? Jasně, že ne. No nevadí, až na to neuvidíme, tak to zabalíme. Nicméně malůvek lační jedinci se nevzdávají a světla si nosí vlastní. Taky dobře. Ovšem s pokročilejší dobou začínají být někteří pokročile napití a pokročile vlezlí, takže to radši utnem. Michal jde předvádět svá kouzla s ohněm, takže jdu fotit. V podstatě se na louce střídá on a jedna skupina, která to má doplněno i o bubnování. Podívaná úžasná. A protože je Michal tak trochu blázen, tak i plive oheň. Ale největší potlesk si získá ve chvíli, kdy se opět uloží na záda, točí si nad hlavou a jen tak mimochodem opět párkrát plivne plamen nad sebe. Lehce závistivý komentář opodál stojícího někoho mluví za hodně: "To se mu to předvádí, když to umí." Jo, závist je strašná věc. Na druhou stranu si myslim, že jsou věci, který už mu nikdo nezáviděl, třeba ty lehce popálený záda. 

Takže jdeme s Luckou místo na obhlídku stánků shánět panthenol. Najdem pana doktora. Prý nemá a nemá ani žádný krém. Hm, ale má desinfekci, ta nám fakt nepomůže. Nakonec nám pomůže alespoň Marička, když už nic jiného neni, tak opalovací krém taky dobrej. Ovšem díky tomuto hledání zjistíme, že za chvíli bude hrát Assonance takže se s Luckou přesuneme na poslechu příznivější místo. Tam se k nám připojí Toni a Kuba. (Btw. Toniho jsme chudáka vyslaly pro další barvičky, tak se vrátil po dvou hodinách lítání po Praze a tuším, že si stěžoval, že si na záchodě v albertu 5 minut drhnul čelo, aby na něj nakoukali jak na magora... Jinými slovy, naše malování bylo evidentně velice kvalitní :) ). Než začnou hrát, tak si ještě chvíli pokecáme, ochutnáme česnekový langoš od Toniho a jdeme si sednout na právě uvolněnou lavičku. Do tónů Assonance pokračujeme v hovoru, trochu si zatancujem. ("Ale příště seš ďábel ty, já mam bílý šaty a ty černej plášť..."). Kuba přijde s dalším jídlem, potom i Michal se dvěma langoši, z nichž jeden odevzdá Lucce, která skoro půlku přenechá mě. Tomu se říká zásobování.

Chvíli uvažuju, zda se snažit odlovit poslední metro a jet domů spát a nebo nějak přežít noc tady. Zvítězí moje SUPí povaha, takže zůstávám. Sice se trochu bojim, že zmrznu, vezmu - li v úvahu, že mam jen lehký kalhoty, tričko a plášť, ale to se taky nějak vyřeší v průběhu noci. Částečně jsem jako řešení využila vyvolání lochtací bitvy. To byste nevěřili, jak se u toho člověk zahřeje. To že jsem neměla šanci vyhrát je věc druhá... A začlo pršet.  Tak se zajdem schovat do čajovny. Asi půl hodiny nás zdrží dva hafíci uvázaný venku, protože s Luckou opět infantilníme a musíme se s nima pomazlit. Takže nás ve finále jeden z nich ani nechce nechat odejít. Nicméně zanecháme je svému osudu, což znamenalo, že si našli jiné, ležící, oběti a přidáme se k Věrce a Kulichovi, kteří už mají i čaj. My máme zatím smůlu a na masalu si budem muset počkat. Poskládáme se do jakéhosi patvaru, podle stupně únavy v sedě, polosedě, leže a probíráme, co se dá. V živé paměti mam tak akorát rozhovor o tom, jaký paskvil je Avatar. 

Potom se k nám přidá Toni, kterého s Luci zneužijeme jako drbače ve vlasech. Mňau... Ovšem tato zcela nevinná aktivita vyvolá debatu, za kterou si vysloužíme od okolosedících pár znechucených pohledů. Holt stane se, kdo může za to, že něčí fantazie pracuje víc než je zdrávo? Na pódiu se střídají kapely, Kulich se už teď děsí, že bude muset ráno jet hledat tábořiště s Tiborem, Toni se stále rozhoduje zda jít tancovat, Lucka pospává... Nakonec se Toni skutečně sebere a jde předvést své Irské taneční umění, Věrka tuším jde s ním, Kulich někam zmizí a my asi tak na hodinu, možná i dvě usneme. Když se probudím, dojdu k závěru, že spát dvě hodiny je větši pitomost než nespat vůbec. Ale s tim už nic neuděláme.

Kuba pro nás přijde, že za 10 minut jdeme zase malovat. Pane, ano, pane. Posbíráme se a jdeme se alespoň trochu zkulturnit. Já ve stánku u Bratrstva Keltů ulovim 3 koláčky k snídani, Lucka se nechává od Věrky česat. U mě se o to pokusí taky, ale s mojí koudelí místo vlasů by to byla na dlouho a navíc bych asi po chvíli začla být agresivní, jak to tahalo. Zneškodníme snídani a už tu máme zájemce o namalování. Někdo chce jen opravit to, co nepřežilo noc, jiní se sem večer nedostali... Fotograf v zelené košili stále sbírá odvahu, škoda, že jí nesebral až do konce :(

A protože tentokrát je lidí míň, dá se dělat i spoustu jiných věcí. Třeba pokračovat v bitvě tam, kde včera začla. Podle Lucky komentáře to tušim byl záznam toho, jak Německo napadlo ubohé Polsko. Abych tak řekla, tak to nebohé Polsko dalo Německu, slušně a (převážně) obrazně řečeno, řádně na zadek... Nezaujaté Švýcarsko se nechalo na chvíli uplatit hodinkama a pomohlo Německu, pak ale usoudilo, že to nemá cenu, hodinky vrátilo a dál se tvářilo neutrálně. Zatímco Česko vyčkávalo, kdo vyhraje a k tomu se pak přidalo. Ovšem Německo se nevzdalo a kuje pikle a spřádá plány, jak to na nějaké další akci Polsku natře. Pravda, asi by k tomu, potřebovalo, aby bylo Polsko invalidní na všechny končetiny, ale i tak...

A do toho přijde pan keltský kříž, budiž to pracovní název pro týpka, co byl u nás už večer, Prý za opravu za odměnu dostanu pusu pod třešňovou větvičkou. O tom, že ten pohled, kterej si za to vysloužil nemohl být nic hezkýho svědčilo to, jak rychle tu větev zase svěsil. Holt nejsem člověk, kterýmu stačí říct OOoo jak si úžasná a já mu padnu do náruče. Takže opravím obrázek a jdu se dál věnovat mezinárodnímu Evropskému konfliktu.

Poledne se blíží, takže malujeme poslední obrázky, aby všichni zájemci mohli jet domů pomalovaní podle svých představ a začínáme balit. Nakonec ještě Lucka znovu namaluje mě a barvičky zlikvidujeme, umejeme štětce a tím končí naše letošní malířská kariéra. Zabalíme ekofóry, ekokvízy, POIky a loučíme se nejprve s Beltinem, na parkovišti s Mari, Martinem a Tonim a poté v metru se zbytkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruda Ruda | 3. září 2010 v 20:04 | Reagovat

já teda koukám, ty už máš i sponzora svého blogu, koukám, že jsi hodně vpředu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama