Brigray

13. května 2010 v 12:37 | Tjen Welion |  Bronťárny
Brigray

Apokalypsa na Fénixí způsob, boj podle SUPích pravidel a jídlo budící Rozruch...



Na to, že měl být svět v podstatě vylidněn, se na mě v tramvaji tlačilo podezřele moc lidí. Díky tomu na vlastní kůži zjistili, že i papírový štít umí znepříjemnit život. Naštěstí jsem jela jen dvě zastávky, jinak by mě asi vyhodili okýnkem... V metru už to bylo o něco lepší, takže jsem přežila a dojela v pořádku na nádraží, kde už čekala Katka s Michalem k nimž se přidala ještě Eliška. A protože nikdo jiný nevypadal, že by měl jet z Prahy, kupujeme společnou jízdenku a jdeme se usadit do vlaku. Na prázdné kupé ne a ne narazit, tak se usazujeme k jakési paní a jejímu vnoučkovi, který si listuje encyklopedií Star Wars. Možná i díky tomu jsme mu nepřišli divní, na rozdíl od něj, jeho babička nás propalovala místy vražednými pohledy a v Jaroměři byla dozajisté ráda, že se nás zbavila.

V instrukcích byl jasný pokyn, že se tu máme sejít v 18:27:30, což znamená, že máme ještě pár minut čas. Moraváci už jsou tu taky a momentálně to nevypadá, že by měl dorazit ještě někdo další, tedy krom orgů... Aleš se vynořil asi i v přesný čas, ani nevím, nějak jsme se zamotali do debaty, komu jdou nejpřesněji hodinky a najednou tam byl.

Náš prvotní úkol byl, seznámit se mezi sebou, ale protože každý přijíždíme z jiného koutu světa, je mezi námi jazyková bariéra. (Pořád říkám, že někteří Moraváci mluví jako hotentoti). Tím pádem přišla na řadu pantomima. Odkud pocházíme, co děláme a co máme rádi. Eliška předvedla nádherný vidlákov, skoro všichni čtou a Michalovo serfování na internetu je taky nezapomenutelné. Já trochu zadřela na svojí práci... A pak přišla na řadu jména. Tady se osvědčilo využití Bible. (Peťa: Ale já jí s sebou nemam!) Tedy znalostí z ní:
Jonáš a velryba, Nevěřící Tomáš (kroutící hlavou nad ukřižovaným Ježíšem), Archanděl Michael, historie taky bodovala - Kateřina veliká, Kryštof Kolumbus, spojování slov - Petr(a)klíč, E-liška, A-lež, tedy Aleš.Já se srabsky ukryla za přezdívku.
Tím pádem sice známe jména, ale nijak zvlášť si je nepamatujeme. Tak jedeme jména a přívlastky: Část jich dodnes nevím, protože jsem mluvila s Dailonem o tom, jak se za námi dostat, vzhledem k tomu, že vlak z Brna měl zpoždění a nic dalšího už z Hradce na Jaroměř nejelo. To že ten šílenec vážně přijede jsem nečekala, ještě když jsem pro něj ráno šla nádraží, ale to předbíhám.

A protože na tom s tím mluvením a porozuměním stále nejsme nejlíp, opět pantomimicky hrajeme, jakže to vlastně došlo k oné apokalypse. (To čilé domlouvání tu radš nebudu zmiňovat). Ve finále jsme přehráli storku o tom, jak diktátor vypustil zmutované brambory, ty ucpali veškeré záchodky, které následně explodovali a zamořili svět. Přežili jen ti, které varovala jejich vodoo panenka, z ostatních se stali zombíci. Neptejte se mě jak jsme k týhle teorii došli... No lidi okolo se bavili a o to přece šlo, ne? Pro veliký úspěch to přehrajeme dvakrát, jednou i s vysvětlenim.

Dokonce nás dohnala Peti, která jela dalším vlakem, tak můžeme vyrazit směle k Josefovu. Batohy si schováme do jedné chodbičky u našeho bývalého ubytovaliště a už někdo nachází Deníček mrtvé holčičky. I s ručičkou obalenou masem a krví. Ňamka... Účastníci jsou odolní, nikdo nekolabuje, dokonce si s tim i hrajou a my se báli, aby to nebylo moc drsný.
Jonáš se chopí deníčku a čte. A chvíli se zasekne: "Sakra, musí ta holka psát červeně, když ví, že má červenou krev?" (Odpověď by zněla jako ano, musí, neb v práci jinou fixu nemam.. Ale pssssst!.) V tom se za námi začnou ozývat zvuky podivné a jakási příšera se k nám blíží od vchodu do areálu. Co dál? Někteří se na ní chtějí vrhnout, s čímž by se dalo souhlasit za předpokladu, že bychom měli štíty a KNG. Teď máme tak akorát prd a vořech, takže zdrháme. Zpátky to nejde, tak holt dopředu. Do podzemí.

To, že v podzemí je tma bezesporu nikoho nepřekvapí, stejně jako to, že nemáme ani čelovky.
Nicméně nějaké dobré duše nám tu nechali chemická světla, takže se cestou na "Metro" nepřizabijem. Ale co dál? Bloudíme podzemím, až zjistíme, že je za námi zamčená mříž, takže můžeme tak akorát chodit do kolečka. Při tom ovšem najdeme nějaké složky zaměstnanců, reklamní letáky, krabici pohotovostních zásob, na kód zamčený batoh a haldu slizu na všem. S těmito poklady se snaží účastníci vypořádat, zatímco my se
nenápadně vypaříme zjistit, zda mají všechno, co potřebují. Mají. Hurááá. Ovšem číselný kód jim dává zabrat víc než je zdrávo, díky tomu, že si opomněli všimnout, že zámek je oboustranný. Peťa tedy nenápadně naznačuje, ale je to jak mluvit do dubu, tak přejdeme k praktické ukázce, protože jinak bychom tu asi skutečně umřeli zamčení. Mno dobře, neumřeli. Ale zítra bychom vyděsili návštěvníky.

Konečně se dostávají do útrob batohu a nachází klíč ke svobodě v hotelu Brigray. Po šipkách se k němu tedy vypraví, zatímco my jdeme s Peti a Hančí sbírat light sticky, složky a jiné kentusy, které tu nachystali s Davem. Ve chvíli kdy je podzemí uklizeno též se přesouváme do hotelu. Zázemí je opět zcela luxusní. Lehátka, stoly, lavičky, židličky a i nová kamna a dokonce pořádné dřevo. Asi měknem....Každý si zabere jedno lehátko a ukládáme se ke spánku. Méně ospalí jdou do vedlejší místnosti hrát na kytary a zpívat. Já při představě, že vstávám v 6 ráno, zapadnu do spacáku s tím, že 5 hodin spánku je minimum a za chvíli jsem tuhá.

I tak mam pocit, že budík zvoní hned po tom, co jsem usnula a navíc je venku ze spacáku psí zima. Brrrr. V rychlosti se nasoukám do kalhot, navleču na sebe moiru, triko a kabát a vyrazím na nádraží. A protože tu Dailon má být za 20 minut, vezmu to klusem, což mě lehce probere a docela zahřeje, což je fajn. Někde u přejezdu přejdu do chůze s tím, že mám dost času a přemýšlím, zda mu radši nezavolat, jestli skutečně odjel. Já bych se asi ve 3 ráno na vlak z pelíšku nevykopala. Pak ale zaostřím svůj SUPí zrak a zjistím, že volat je zbytečné, neb pokud se neumí teleportovat, tak skutečně tím vlakem přijel. Mno co na to říct, nám prostě nikdo normální na víkendovku přijet nemůže, a jaký je blázen (v tom nejlepším) už dokázal na Anthropoidu, takže čemuže se to vlastně divim?

Zpět k bastionu dojdeme během půl hodinky, i se zastávkou u zavřeného obchodu, všichni ještě spí. Dailona tedy odvelím do postele, dojdu vzbudit Dava a pustíme se do přípravy snídaně. Pro jistotu od Hančí zjistím, co máme vlastně vyrobit a už mažem chleba, zatímco ona se chumlá zpět do spacáku. Kolem 8 probudíme ostatní a vrhneme se na jídlo. Po něm odcházím s Peti na nákup do nyní již otevřeného obchodu a ostatní do práce. Po návratu s polévkou, toaletním papírem a
zubním kartáčkem se vrhneme na vyrábění KNGček a jiných podstatných věcí na odpoledne. Mezi tím vyrobíme i barevnou svačinu, kterou předložíme lehce překvapeným účastníkům. Ti se na ní vrhnou jako sarančata a barvičky, nebarvičky, všechno za chvíli zmizí.(To že díky tomu začnou trošku víc mutovat je holt osud.) Všichni značně závistivě pokukují po správci,který chystá opékané prase. Tedy ne zcela všichni, dvě osoby, které to nikterak nefascinuje (alespoň ne z kulinářského hlediska) jsme my s Peťou. Ještě chvíli sedíme a trávíme, ale pak se vracíme do práce. S Peti jdeme čistit koně, pak chvíli za Hančí s Davem, zda něco nepotřebují a nakonec vyzbrojené nůžkami nahoru na bastion zápasit s nálety. Nad námi vesele létá nějaká cessnička, tak přemýšlíme zda to není Matěj s Tomem. Nebyli. Sice si prý prohlédli cestu, kterou večer pojedou autem z vrchu, ale o dost později. V jednu chvíli, zabraná do práce, zahučím mezi pařezy od akátů.
Ehm, díky tomu teď vlastním jeden kus ozdobného sádrového obvazu od ramene až k prstům, mno co, stává se i v lepších rodinách, tak co teprv v té naší. Nicméně v té době zrady netuše vesele pokračuji v práci. Končíme v půl 3 a jdeme na oběd. Hančí s Davem nám uvařili mleté šmouly (modrá rýže se zeleninou). Dobré to bylo a ta barva byla opravdu luxusní. Po obědě mají účastníci vzácný polední klid (kam ten svět spěje?) a my jdeme dolaďovat bojový systém a řešit zásadní problém, že na dvoře probíhá jakási oslava, takže tam toho tentokrát moc nenaběháme. Vyřešíme to tím, že půjdeme na náměstí. Po hodině odpočinku zavelím nástup, pobereme KNGčka a štíty a šup ven. Tam se s Alešem představíme jakožto hologramy určené pro výcvik boje (že jsme hologramy symbolizuje stříbrné H na čele) a už pochodujeme ve dvojstupu na náměstí, kde ovšem sedí pár civilistů. Co se dá dělat jiného, než dělat jakože nic?
   
Každý dostane jedno KNG a začneme ve výcviku. První jsou důležitá pravidla, kam platí a neplatí zásahy. Jak se s KNG vůbec hází a jak v žádném případě ne, suchá teorie, jako vždy. Nicméně po teorii (ve který mají někteří jedinci stále tendence hledat mezery) nastane fáze bitky všichni proti všem, za povzbuzování civilního obecenstva. Vyřazení buď trénují po dvojicích, nebo blbnou s POIkama, které má Dailon neustále u sebe, nebo odpočívají (v pokoji) po náročném boji. Další fází je trefování do živých cílů, aby si všichni vyzkoušeli, jak se bojuje s VLKy. Díky tomu nám Vlčí smečka lehce prořídne. Vyzkoušeno, co se vyzkoušet dá, takž si rozdělujeme role. 3 lidi se štíty, jeden s VLKy a zbytek jen KNG. Poté rozdělení na dvě relativně vyrovnané skupiny a jde se bojovat mezi sebou, v zájmu nacvičení strategie s různými schopnostmi. Musím uznat, že to všem šlo až moc dobře, takže hry plánované na hodinu mi stačili sotva na půl. Závěrečná hra byla půjčená z Hvozdů - Markytánky. Kluci běhají a nosí holky. Bohužel to skončilo s odřeninami na všech frontách, takže se vracíme na večeři a za desinfekcí.

Dave uvařil večeři, takže dostanu první příděl a už mě žene za holkama do podzemí. Před vchodem čeká Tom s Matějem, kteří přijeli jako překvápko pro účastníky, že to bylo překvapení zdařilé, jistě nemusím zdůrazňovat. Ještě jednou děkuju, kluci! Zatímco Matěj se ujme Tomáše a učí ho, kterak se zachází se štítem a KNGčkem, my se snažíme namaskovat Petě vylezlé střevní kličky. Ale bohužel nemáme dobrou náplast, takže se to nepovede a musíme se spokojit s obyčejnou ránou v břiše. Jaká škoda a to jsme to doma trénovaly. Peťa se tedy uloží někam před vchod a my jdeme dovnitř. Hančí svítí na cestu, protože jediná disponuje čelovkou. ("Nezapomněla jsi nám něco říct? Třeba ať si vezmeme baterky?" Jak bych mohla, že?)
Dojdem na Anděl, kde shodíme věci, převlečeme Tomáše a odvelíme je do zavřené části podzemí, kde budou nějakou dobu čekat, aby mohli naběhnout na účastníky a zredukovat jejich počty. Jako rozlišení ORG / účstník volíme light sticky na rukou, sice díky tomu budem víc vidět, ale to se nedá nic dělat. My ostatní, o kterých účastníci ví, se rozmístíme po podzemí zatím jakožto hologramy a za splnění námi připravených úkolů odevzdáme surovinu na léčebný lektvar. S bylinářkou Hančí se já - bojovnice (v květovaných šatečkách) přesunuji na Sídliště, kde rozmístíme bylinky do chodeb, sebe posadíme na zem a čekáme, kdo přijde první. Za chvíli se vynoří dvojice lidí. Nepříjemným překvapením je, že ani jeden z těch lidí k nám nepatří. Jsou to skauti a mají tu hru stejně jako my, ale zřejmě došlo k nějakému informačnímu šumu. No bezva, co teď? Do půl 12 slíbí, že budou pryč, ok, prodloužíme první část a bojovat začnem až vypadnou. A abychom se nepletli, označíme ještě i účastníky light sticky. Jdeme to říct schovaným klukům, kteří se tím pádem odeberou ven na kulečník, aby nám tu nezmrzli, či nepošli nudou.

Čekáme dál na sídlišti. Občas se ozve zvuk jako když běží stádo slonů, děsnej řev a pak se vynoří 2 lidi, cizí. Dobytci dělaj kravál, že je musí být slyšet až ven. Sem tam kolem nás proběhne skautík, Mečoun přezdívaný, který naprosto dokonale napodobuje zvířecí zvuky. Docela se s Hančí bavíme. Ale od nás pořád ne a ne někdo přijít. Tedy ano, asi 20x dorazí Dave, ale ten se nepočítá. A pak hurá, přijde Kryštof s Tomášem. Nastoupím proti nim, že se utkáme v čestném boji, muž proti muži na jeden život. ("Aaa, pán je skot!") Pakliže prohrajou, odejdou a po minutě se můžou vrátit pro druhý pokus. První vyhraný jde k bylinkářce po čichu poznávat mateřídoušku, heřmánek, mátu a lípu a s druhým zatím trochu potrénujeme souboje, abychom se nenudili a trochu se zahřáli. Když mají oba splněno, odchází a my doufáme, že řeknou ostatním, že jsme tedy. Stále nikde nikdo a už se blíží půl 12. Přichází Jonáš s Markétou. Původně tedy šli na záchod, ale když už jsme tady. Oba mě porazí, přejdou k Hančí a já jdu na Anděl namaskovat kluky na mutanty. A dokonce
i Peťu, která už rozdala, co měla.(A to jsme žili v domění, že ji najdou až jako poslední, jestli vůbec...) Hanka sehnala nějaký svítivý gel, takže Peťa má řeznou ránu ze které teče svítivý sliz, Matěj roní svítivou slzu a Tomáš má stejně svítící šrám z čela kolem oka na tvář. Spolu s light stickem na ruce je to v naprosté tmě na jednu stranu zajímavá podívaná a na stranu druhou se jen tak neschovají. Nevadí, jdou provést svůj první zákeřný útok a já se vracím k Hančí. Pakliže jsem čekala, že k nám budou chodit postupně, byl to omyl. Přiženou se všichni (5 brontíků ani tak nedělalo stejnej kravál jako 2 skauti), takže si budou muset vystát frontu. Nejdelší souboj svedeme s Dailonem, přeci ho nenechám jen tak, ještě by si o sobě chlapec moc myslel... První bylinkuje a zbytek čeká v jedné boční chodbě. A abychom neslyšeli, co se tam děje, zazpíváme si. Petěrburk a jiné písničky. Když mají všichni úkol splněný, odsunu se na Anděl, abych se namaskovala. A protože našeho svítícího sajrajtu je víc než dost, opouští toto místo značně slizem pokrytá mutantka (doufam, že to z těch šatů půjde někdy dolů) a méně slizící Aleš.

Útok zahájíme tak jako všichni v účastnickém živočišti, pouze za účelem je nějak dostat ven, marnost nad marnost, srabi nechtějí vylézt. Jednu chvíli to vypadá, že běží za námi, tak se s Alešem rozdělíme, já že je jdu nalákat. Potom co úspěšně zabloudim, zhodnotím, že tato část plánu nevyšla. Opět se však s Alešem sejdeme a hledáme, na koho zaútočit. Podzemí se zdá vylidněné. Peťa s Matějem a Tomem jsou kdoví kde a my jsme zase u živočiště. Protože mám štít, jdu pro změnu jako návnada. Ze živočiště se ozve něco na způsob, pánové blíží se sem nějaká kočička. Tak začnu mňoukat, protahovat se, mno prostě kočičí divadýlko. Ve chvíli kdy uslyším mňouknutí za sebou, je mi jasné, že tu nejsem sama. Paráda. Snažím se účastníky dostat k minérce v níž se schovává naše letecká dvojka. Doteď nevim, jak se to podařilo, ale nakonec se ze živočiště začali sunout ven a proběhl jakýs takýs boj. Jen nás permanentně oslňovali čelovkama, jako kdybychom nebyli i bez toho vidět s tím radioaktivním kentusem na obličejích. Dailon má místo čelovky v puse baterku, takže ve chvíli, kdy
mě zabijou, probíhá směnný obchod, aby si nevyrazil zuby, kdyby náhodou upadl. Boj nadále sleduji z pozice fotografa. Naši mutanti se drželi velmi dobře, proběhly i nějaké ty ztráty na druhé straně. Matěj s Tomem se snad s KNGčkem narodili a Matěj má zřejmě k tomu sklony k nesmrtelnosti, když i po několika hodinách hry neměl jediný zásah do jakékoliv své zranitelné části. Nicméně únava všechny začíná zmáhat, takže je na čase to pomalu ale jistě ukončit, takže mutanti páchají sebevražedné útoky. Účastníci jsou vyzváni ke zhasnutí, takže plac je osvětlen jen chemickým světlem. Ze tmy se ozve výkřik: "Mám poslední život, jdu se oživit." Do tmy září zelený náramek, který se pohybuje směrem od nás až najednou leží na zemi a leží dlouho. Lidi, nelidi, boj, neboj, běžím dopředu. Michal leží na zemi, z hlavy mu kape krev. Vypadá to hrozně. Dave běží pro lékárnu a Peťu , ostatní, zrady netuše stále bojují. Až když linie postoupí až k nám, zjistí, co se děje a boj ukončí. Peťa doběhne, Dailona ošetří a kluci slíbí, že jej odvezou do nemocnice. Matěj najde nejbližší úrazovku a našeho raněného kdosi vyvede z podzemí. Ostatní pokračují ve hře, Já jedu s klukama do nemocnice. Tomáš s Matějem se poradí, kudy kam jet (letecká mapa poslouží líp než autoatlas) a už sedíme v autech. Matěj jede domů spát, my do Dvora Králové. Z Jaroměře Tom trefí bez problémů, Dailon vypadá, že mu lehce otrnulo, takže ta trocha bloudění po Dvoře Králové díky absenci cedulí už nikoho nevzrušuje. ("OK, tak příštího ožrali už se zeptáme.")
Doptáme se a už jsme u nemocnice, kam je vjezd jen v odůvodněných případech. Zhodnotíme, že díra v hlavě je rozhodně případ, jen to odůvodnění bude zajímavé. Nicméně nás vpustí a odnavigují na chirurgii. Před dome se vysoukám ze svítících šatů a otřu sliz, pro případ, že by tu disponovali i psychiatrickou pohotovostí a můžeme jít dovnitř. Sestra nás přivítá trochu nevrle, jak jinak ve 3 ráno a ptá se, co se stalo. Dailon jí sdělí "light verzi", že boural do futer, ale potom, co vyhrožuje, že bez karty pojišťovny jej neošetří, sdělím sestřičce, jak se věci mají, neboli že jsme byli v podzemí a potom, co jsem viděla tu strááášnou spoustu krve (z níž některá byla umělá ještě od odpoledne, ale pšššt!) jsme ho naložili do auta a o víc se nestarali. Což je i z části pravda, fakt nevim, kde bych naháněla Dava s klíčema od hotelu, abychom tam našli doklady. Sestřička tedy odkýve, že jej ošetří a my čekáme v čekárně. Za chvíli přijde pan doktor, taky se na nás netváří dvakrát
mile, prý to byl ten samý, co ošetřoval minule Peťu, ty musí mít teda mínění o Brontíkach. My si zatím s Tomem povídáme a čekání docela utíká. Dailon vyleze, hlavu zazeleněnou a dvě tykadýlka, co mu čouhají z rány svědčí o tom, že tam má jeden steh. Uuuuuf, vizuálně to teda vypadalo
hůř, hlava vážně hooodně krvácí. Sestřička s doktorem se s ním loučí slovy: "A pozor na futra." Sednem do auta a jedeme "domů". Tomáš se rozhodne, že přespí u nás, únava dělá svoje. A ještěže tak, za večer mi panický strach stačil dvakrát a to,
že má Matěj vybitý telefon, takže nezjistim jak dojel , mi moc na optimismu nepřidává.

Jsme zpět, Peťa nám přijde otevřít a můžeme zalézt do spacáků. Hančí s Davem vyklidili lehátka, takže na to vyklizenější uložíme našeho sešitého maroda a na to méně vyklizené, kterému ještě musíme nějaký ten čas věnovat si počká Tom. A potom už všichni můžeme zalézt a v klidu (haha) usnout. Ráno se vzbudím asi v 8, Káťa s Eliškou odjíždějí domů, Tomáš se jde probrat do sprchy a zbytek stále spí. Za chvíli vstane Dave a Lenka, tak se rozhodneme, že uděláme snídani. Tomáš zatopí, abychom mohli udělat čaj, já nakrájím snídani. Ostatní stále sladce spinkají, i když někteří to dostali rozkazem, že Dailone? Když to vypadá, že je vzhůru většina, probudíme i ten zbytek. ("Nejdřív mi řekne, ať spim a pak mě budí.") Sladká snídaně zmizí rychlostí blesku , i když rohlíky, co přivezl Tomáš, taky pár lidí nepohrdne. A když mi ještě spadne ten obrovský šutr ze srdce, potom, co se ozve Matěj, že je v pořádku doma, přidávám se na prohlídku pevnosti, tentokrát pozemní. Tomáš ve svém sáčku (i když tvrdí, že to je bunda) mezi námi byl trochu jako bílá vrána, ale o to to bylo kouzelnější. Kastelán nám stručně řekl něco k historii, provedl nás prachárnou a po bastionu č.5 tuším, kde jsme si sedli a poslouchali jak povídá, Já se bez mučení přiznávám, že jsem tam na chvíli stočená do klubíčka v trávě usnula.

Ale tím se pomalu a jistě víkendovka chýlila ke konci. Zabalit, uklidit, rozdat zbylé jídlo a vyrazit na vlak. Tomáš jakožto automibilní jedinec se nabídne, že nám pomůže odvézt věci, abychom je nemuseli vláčet vlakem a metrem. Tak jedeme s Peťou s ním. Trochu si přijdu, že degeneruju, ale na druhou stranu s ním jezdím docela ráda, vzhledem k tomu, že to je jediný člověk, se kterým se nebojim v autě a zároveň je ještě ochotný mě vozit. V Praze nás zaveze až před kancelář a nakonec až před dům, tomu se říká servis. Dík, Tome!

Ale jak už jsem zmínila, měla tentokrát víkendovka ještě dohru v podobě návštěvy vojenské nemocnice v pondělí večer. Šla jsem si pro ujištění, že to nic neni a odnesla jsem si sádru. Holt ne vždy se všechno vydaří.


Fotky na zvejklarka.rajce.net
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katrin katrin | Web | 10. července 2010 v 10:24 | Reagovat

ahojky mohl by ses mi podivat na takovou malou fotku j e to pro me dduležite dekuji!!!     http://katrin1997.mondozoo.com

2 Ruda Ruda | 5. září 2010 v 20:27 | Reagovat

Líbí se mi, že je tam téměř úplný výčet všech aktivit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama