Večer diplomatů IV

18. listopadu 2010 v 20:33 | Tjen Welion |  Bronťárny
Večer Diplomatů - 12.-14.11.2010

Rok se s rokem sešel a zase tu máme Diplomatickou víkendovku, na kterou jsem byla pozvána způsobem prazvláštním. Přišel mi e-mail s pokynem: Sežeň mi účastníky, který po chvíli následoval druhý: "Což znamená, že můžeš taky přijet." No, že je Samoi občas trochu neotesanec už jsem si zvykla, takže mě to od účasti rozhodně neodradilo.

Další z pokynů zněl: Fakt speciální oblečení. To se lehko řekne, ale co na sebe, aby to nebylo to samé, co loni, zároveň to bylo speciální a pokud možno takové, aby to alespoň trochu vyvádělo z míry přítomné (minimálně muže) a tím pádem je to dostalo do správného vyjednávacího rozpoložení a zároveň jsem nevypadala jako laciná štětka?

Vyřeší to bílá halenka s krajkou pošitým výstřihem, zdobená perličkami a přes ní modré dlouhé šaty. Nebude v tom zima a alespoň vypadám jako ženská, byť ne odpovídající roku 1900. Spíš něco víc do středověku, vynechám - li ty umělé látky, z kterých je to ušito. No prostě paskvil. Ale speciální!

V pátek po práci tedy smažím zelné placky k večeři, balím vše potřebné a hurá na autobus, který mi zdárně ujede. Abych tak řekla, je to docela problém, když mám někde být ve 20:00 a doprava tam jede v lepším případě dvakrát za hodinu, ale co nadělám. Skočím do prvního vozidla MHD, co jede a doufám. Na Smíchově jsem včas. Pravda, přijít o minutu dýl, už by to bylo pozdě. Uuuuuuf. Sedím v dalším autobusu a jedu na Nové dvory.

Sbírám věci, vystupuji, rozhlížím se, naivně doufám, že tu třeba potkám zbytek účastníků, když prý máme být v plném počtu sedmi. Nikde, nikdo. Tak buď jsem tu blbě, nebo přijedou něčím dalším a nebo už tu jsou. Projedou dva autobusy a nikde nikdo, jen Samoi píše, že už pro mně jde.

Za rohem se noří tři postavy. Dvě mají krosny, třetí se nese plavným krokem, dlouhý kožený plášť vlaje ve větru - Matrix hadr. Přivítáme se, představíme a Samoi hned kluky přede mnou varuje. Holt se bojí, že jediná ženská by mohla samý kluky porazit. Lhala bych, kdybych řekla, že to nemám v plánu, ale ukažte mi někoho, kdo sem nejel s cílem vyhrát?

Přejdeme do pronajaté skautské klubovny, shodíme batohy, vrchní a jediný org nás tu provede, zakáže vstup do svého kamrlíku a můžeme se vrhnout na seznamování. Teda vrhnout, to zní moc akčně. Jednoduše jsme si sedli do kolečka, ok, čtverečku a pověděli si pár věcí o sobě. Ale abychom u toho neusnuli, chce to nějakou aktivitu a nebo nějaké Aktivity.

Každý si vybereme jednu figurku a Samoi rozlosuje dvojice.
"Já s tebou být nechci"
"Já s tebou taky ne."
"Ale je ti jasný, že budem?"
"Je."
Figurky jsou vrženy a samozřejmě modrá s červenou, tedy já se Samoiem. No ale třeba nám ta spolupráce půjde.

Z počátku se daří, Kuba s Honzou zaostávají, ale pak se to nějak zvrhne a dohání nás. Nevadí, utíkáme jim znova a zasekneme se až v cíli, kde na ně hezky počkáme, aby nás nakonec o stesk po domově porazili. Je vidět, že Samoi stále žije s rodiči, takže ho ani nenapadne, že by se mu po domově mohlo stýskat - ale to přijde, jen co si prvně bude sám prát špinavý ponožky.

A protože jsme na Večeru Diplomatů, bylo by dobré vysvětlit, jak vlastně Diplomacie funguje. Pochopení pravidel otestujeme na krátkém, tříletém Gunshipu, kdy si vyzkoušíme, jak se píšou povely a nikdo ani nemá moc šanci nějak radikálně cokoliv rozehrát, než to ukončíme, skoro škoda, vyvíjelo se to docela zajímavým směrem.

Před spaním si ještě dáme ananas a Citadelu, kterou už ani nevím, kdo vyhrál. (Přiznejte se bez mučení.) A protože Samoi ráno jede vrátit auto, odvelí se spát do vedlejší místnosti, abychom ho nerušili nějakým nočním plkáním. A Kuba se zase stěhuje ven, že je tam hezky teplo. My s Honzou zůstáváme v hlavní místnosti a ještě asi hodinu kecáme, než oba taky usnem. Já si jen nařizuju budík, že ráno Samoiovi provedu nějakou prevíťárnu až pojede.

Ve chvíli, kdy se budík skutečně pokusí zazvonit, jej rázně umlčji a pokračuji ve spánku. Kuba se z venku taky přesunul dovnitř, čímpak to? V 9 je náš velký org zpět a my lezeme ze spacáků. Kluci nejdřív do velké místnosti stěhují po částech stůl. Mají to jako takový malý hlavolam, protože deska na něm ne a ne držet. Nakonec se usnesou na tom, že lepší už to nebude a až tak se to nevaklá, takže to můžou nechat.

K snídani si dáme, co jsme si přivezli, byť samozřejmě, je - li zájem necháváme některé věci volně k dispozici. A pak čekáme, až dorazí Jarda, abychom mohli vyrazit do terénu zahrát si první hru.

Stávají se z nás Ruští revolucionáři a jdeme se vzdělávat ohledně atentátů a jiných zásadních věcí, které musí každý revolucionář ovládat. Musíme si jen dávat pozor na Finské pohraničníky, milice a kdo ví jakou havěť ještě, která by nás mohla vypátrat. Od toho máme ovšem zkušeného vůdce, který nás vždycky upozorní, kdy se máme schovat. Prvně skáčeme za kontejnery uprostřed sídliště, kde na nás troubí auta. Podruhé už to je ve Lhoteckém lese.

"A tady se zastavte a zkusíte si střelbu na cíl."
Každý si s sebou neseme 4 malé vlky. Samoi jde dobrovolně dělat cíl. Zásah do hlavy je za 3, tělo za 2 a končetina za 1. Asi věděl, proč se nebál tu hlavu riskovat - nikdo se pořádně netrefil. A aby nebyl jen tím nebohým otloukánkem, Jarda se uvolí, že mu též bude sloužit za terč. Nakonec obě rány schytám já. Prej je to vždycky tak, že to schytá nevinný přihlížející. Ještě by mohl tvrdit, že to bylo omylem a rovnou by se mohl zařadit k bratřím Grimmům, ti taky vymejšleli drsný pohádky.

Další vlastnost, kterou musí revolucionář mít, je odhad vzdálenosti, aby věděl na jakou dálku střílí nebo hází granát. Odhadujeme tedy, kolik kroků je to ke stromu, kolem kterého pojede car. Někteří by jej přehodili,jiní by nedostřelili. Na druhý pokus už by dal Jarda přesný zásah.

Jdeme dál, opět Finští pohraničníci. Tentokrát vedle kadibudky s reklamou na Lidl. Ještě chvíli pobudeme v lesíku, než se vrátíme a naší základnu každý s určitým počtem portrétů Františka FerdinandanD´este, které jsme získávali za úpěchy. Poslední fáze cesty je nejzajímavější - najdete cestu domů?

Kuba vyrazí cestou, kde tuší naší klubovnu a za chvíli se všichni chytíme a vypadá to, že víme, kam jdeme. Jen Samoi zamručí něco o tom, že zapomněl, že si na tuhle část hry chce vzít mapu.

Na zahradě před klubovnou připravíme stoly a lavičky do kruhu a čekáme na posedního příchozího - Filipa. Aby to čekání uteklo, zasedneme k Bangu. Na tom, že na téhle hře jsou nejzajímavější a nejzábavnější ty kecy okolo, opravdu něco bude.

Přichází Filip. V košili a sombréru. Wow. Čeká nás poslední revolucionářská hra. Každý máme svůj rajón na jednom z kusů zahradního nábytku a taky určitou zbraň. Granáty, miny a kulometné střelivo a to se snaží udat někomu jinému a zároveň zabránit, aby se u toho člověka objevila nějaká jiná výzbroj. Chvíli jsme mohli zbraně i tajně pašovat, ale zvrhlo se to, takže to Samoi zakázal a museli jsme hezky vyjednávat. Taková malá rozcvička na pozdější diplomatění.

Zbraně rozneseny, body rozdány, je na čase se z Ruských revolucionářů převtělit v kultivované diplomaty. K tomu nám pomůže i převlečení se do našich speciálních úborů. Pánové to pojali oblekově, případně alespoň kravatově. Samoi napochodoval v hasičské uniformě olepené modrou izolačkou.

Podle revolucionářských úspěchů si postupně vybíráme mocnosti a rozmisťujeme si centra, kam uznáme za vhodné. Občas je to až krajně nevhodné, neb mám Francouze v Liverpoolu a on zase Angličanku (mě) v Belgii. Turek má ovšem to nejhorší postavení. Je v obklíčení Rakušáka a Itala.

Pouštíme se do vyjednávání. Po prvním roce chvíli váhám, zda zradit, či nezradit Němce. Vidina 3 center se mi zalíbí, zradím, potom to ovšem podělám, věřím Francouzovi a už to se mnou jde z kopce. Ovšem ne až tak, jako s Turkem, který umře během tří let. Nicméně, nemám narozdíl od ostatních žádnou motivaci, když cena pro vítěze je víno a já su abstinent.

Děláme pauzu na oběd, kdy Turek vaří špagety, protože Ital se na to nijak ochotně netváří. A Samoiovo významné pohledy směrem ke mně, když prohlašoval, že by měl někdo vařit, stejně významně ignoruji. Nakonec chudák mrtvola dá vařit jídlo a odchází domů. Mno tvrdil, že to je proto, že má moc práce, tak doufám, že to tak bylo a nebyl jen zklamán tím, že umřel. Ve finále to stejně dovaří Kuba a já.

Najíme se, snažíme se nediplomatit, což jak jinak, než že nejde a zase se vrháme do hry. Umírám obratem potom. Němec mi mojí zradu vrátí s plnou parádou a Francouzskou podporou. Odcházím tedy vedle plánovat naší víkendovku, zatímco kluci dohrávají. Nakonec skončí remízou, přičemž Němec se spojí s Rakušákem a Ital s Francouzem.

Hra skončila docela brzo, takže je čas ještě na další. Jarda (aspoň myslím) přivezl fazole, takže obchodujeme a sázíme. Poté dáme opět Bang! a Citadelu a taky večeři. Tentokrát vaří Samoi s Jardou. Lunchmeet a brambory. No už od pohledu to byla chuťovka a ještě když jsme se pustili do dohadování, z jakých že to je zvířat a případně z jakých jejich částí, beru jako odvážný čin, že jsme to ještě potom jedli. A největší odhodlání (nebo hlad) prokázal Kuba, který se pustil do topinky opečené se zbytkem "masa", salámu od oběda a samozřejmě v tom tuku, ve kterém se smažily před tím obsahy obou konzerv.

Jídlo je na stole, chleba se roztéká na talíři a Jarda se odvažuje jako první ochutnat.
"Ty jíš chleba příborem?"
"Jo, na tohle bych rukou nesáh!"
Ale snědli to. A nakonec ani to pseudomaso s bramborem nebylo vůbec špatný. Víkendovková alternativa dobrá.

Po večeři dáme další kolo Citadely a piškoty slepený nutelou. A protože to pro mně byl tak trochu výukový víkend, co se různých her týká, naučí mě kluci hrát i Poker. A jak to tak bývá, štěstí začátečníka se dostaví a zatímco Honza se Samoiem odejdou s prázdnou, před Kubou, Jardou a mnou se to Bangovými kartami (substitutem peněz) jen hemží. Takže ani nezklamu svého drahého muže, jež mi zakázal prohrát boty a prádlo.

A protože už začíná být poněkud pozdě, stěhujeme stůl vedle a rozkládáme spaní. Jen Samoi běhá z místa na místo a ne a ne najít spacák. Mno my bychom o tom něco možná věděli. Nakonec Kuba nevydrží a z koše na papír mu jej vyndá. Takže všichni lezeme do svých spacáků, opět až na Samoie.
"Já vim, že už je to dost paranoidní, ale já nemůžu najít ani svetr."
ten už se ovšem ztratil bez našeho přičinění, ale byl nalezen vedle na židli, takže konečně můžeme zhasnout a o chvilce kecání i usnout.

Ráno je jako první na nahou asi Jarda s Kubou, kteří než my ostatní vůbec vstaneme, stihnou umýt nádobí a začít uklízet. Ovšem, když my se vyhrabeme z pelechů, oni už jsou témř na odchodu, takže se rozloučíme, dobalíme a protože je moře času a venku krásně, dáme si stůl na sluníčko a ještě si ve třech zahrajem Citadelu.V 11 se vrátíme do klubovny a kluci se jdou poprat s ucpaným odpadem. To odnese Honzův svetr, ale odpad potom krásně odtéká.

Uklizeno, spraveno, stále čas, takže pokračujem v Citadele do chvíle, než se přiřítí kdosi se slovy: "Já jsem Sulík."
Samoi předá klubovnu, pobereme věci a míříme na autobus, řešíc co s tak krásným dnem. Loučíme se, já naskakuji do busu směr Smícháč a hurá domů a potom do Tróji do útulku půjčit si hafana. Ale to už je jiné a zcela nediplomatické povídání...

Fotky tu: http://zvejklarka.rajce.idnes.cz/Diplomacy/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama